Farářův konec

V jedné malé horské vsi neměli faráře. Děda, bába a mladičká matka s nemocným dítětem v náruči se proto vypravili dolů do města, aby tam novorozence dali pokřtít. V sakristii kostela nalezli kaplana. Téměř násilím ho museli přesvědčit, aby provedl požadovaný úkon. A stal se zázrak – dítěti se ulevilo. Radost a vděčnost vesničanů neznala mezí. Zazněla zde nabídka, aby s nimi kněz odešel do hor, kde je ho víc potřeba. Kdo by tehdy tušil, že jde o pouhého kostelníka, který si převlečen do kněžského roucha zkoušel žehnací gesta? Protože jde o kostelníkovo životní přání, vydává se do hor, kde ho obyvatelé přijímají s radostí. Kostelník probudí v lidech nejen činorodost, ale vede je také k zamyšlení nad životem. Velký souboj však musí svést s místním kantorem, který je ztělesněním licoměrnosti… Námět na svěží komedii s prvky satiry a skrytého podobenství pochází z pera Josefa Škvoreckého. „Jeden má glejt, ale ve skutečnosti to učitel není, druhý glejt nemá, ale kněz to ve skutečnosti je.“ Tak charakterizoval Josef Škvorecký hlavní postavy filmu, který v roce 1968 natočil režisér Evald Schorm s Vlastimilem Brodským, Janem Libíčkem, Janou Brejchovou, Helenou Růžičkovou, Zdenou Škvoreckou a Josefou Pechlátovou.